Domů
7.02.2006
Forestilling om det tyvende arhundrede
Tohle jsou dějiny dánských snů, je to referát o tom, čeho jsme se ve dvacátém století obávali a o čem jsme snili a v co jsme doufali a co jsme očekávali...praví Peter Hoeg, od kterého jsme si vypůjčili nadpis. Vzhledem k okolnostem Dánsko upoutává i pozornost osob normálně existenci té požehnané země nevnímajících. Přináší to ale oživení některých prazvláštních představ. Binárnímu jsme nechtěli rozšlápnout hračku, ale lapil se i normálně skeptický Mudd, takže si dánský folklór vyžádá určité uvádění na pravou míru.
Abychom to moc neprodlužovali, tak příběh o králi Kristiánovi a hvězdě je poučný, povznášející a pro všechny praktické potřeby dává návod k mravnému jednání.
Jako u spousty jiných mýtů se ale jedná o fabulaci. Lépe řečeno o literární fikci.
Legenda už žije svým vlastním životem – ten se dá přes různé autory vystopovat až k románu Leona Urise Exodus z roku 1958 (o dva roky později zfilmovanému s Paulem Newmanem). Historka je následně populární zejména v Americe.
V samotném Dánsku pro ni doklady nejsou a dokonce se k ní vyjádřila i Kristiánova vnučka a dnešní královna Margaret II: "It is a beautiful and symbolic story, but it is not true..." Němci žádný rozkaz o hvězdách v Dánsku nevydali, král o nich žádný projev v rádiu neměl, on ani jeho věrní poddaní je na ulicích nenosili a nevydané nařízení nemohl nikdo zase rušit.
Jímavá historka je výmysl, ale nic to nemění na faktu, že téměř dvoumetrový monarcha byl chytrý politik a svým způsobem statečný člověk. Na rozdíl od Háchy ale měl více manévrovacího prostoru.
Čímž se dostáváme k neuvěřitelnému – leč tentokrát pravdivému – příběhu záchrany dánských Židů. Je ale také o dost složitější než binárního cukrkandlová historka.
Neutralitu deklarující Dánsko bylo okupováno bez vyhlášení války a fakticky bez boje. Kristián a vláda dali slib "loyální spolupráce".
Na oplátku nebyl Rigsdag rozpuštěn, Dánsko dokonce nemělo s Říší měnovou a celní unii a civilní správa zůstala v rukou dánské vlády. Tu sestavila národní koalice – včetně sociálních demokratů, ale bez komunistů. Dánská solidarite fungovala trochu výběrově a německému přání na jejich pozavírání bylo promptně vyhověno.
Stojí za připomenutí, že úsilí o záchranu se také vztahovalo jen na Židy dánské. Dánsko až do okupace praktikovalo doktrínu (sociálně demokratického) ministra spravedlnosti K. Stainckeho – a to sice, že německé protižidovské zákony jsou legitimní. Tisíce židovských uprchlíků byly zahnány přímo z hranic nebo jim byla po tříměsíční internaci zamítnuta žádost o azyl a byli šupem vráceni Němcům.
Vypadalo to na idylku. Dánská nacistická strana měla jen asi 20,000 členů a do vlády moc mluvit nemohla. Kola zbrojovek se točila, kravky bučely, hroudy másla se žlutě leskly, Dánové nemuseli na frontu (tedy – ehm – až na speciální útvary dobrovolníků na východní frontě), Teutoni byli rádi, že je klid; a hlavně – platili.
Poměry se zkomplikovaly koncem roku 1942 a během roku 1943. S Říší to po sérii úspěchů začalo vypadat všelijak – objevily se a přibývaly sabotáže. A hlavně – clearingové účty v centrální bance začaly skýtat nepěkný pohled: Němci už neplatili tak bystře, pokud vůbec. (Pokud se nepletu, vykazuje banka tu pohledávku dodnes.)
V srpnu 1943 už toho měli Němci dost a poslali dánské vládě ultimátum požadující zavedení výjimečného stavu a trest smrti pro polapené sabotéry. Dánové odmítli a vláda raději rezignovala. Dánsko formálně přešlo na okupační režim pod německou správou. A zde začíná náš pozoruhodný příběh.
Osoby a obsazení:
Georg Duckwitz – německý námořní přidělenec v Kodani, člen NSDAP od roku 1932
Werner Best – právník, SS-Obergruppenführer, Heydrychův zástupce v RSHA, od listopadu 1942 Řišský zplnomocněnec v Dánsku, nadřízený předešlého tamtéž
Per Hansson – švédský sociálnědemokratický politik, za války předseda koaliční vlády (vzhledem k osobitému pojetí neutrality obzvláště oblíbený v Norsku)
Hans Hedtoft – dánský sociálně demokratický politik, v letech 39-41 předseda partaje
Dle oficiální poválečné verze se Duckwitz dozvídá někdy začátkem září od Besta, že na 1. října je naplánováno polapení a odtransportování všech dánských Židů. Ze své iniciativy odjíždí do Stockholmu, kde se schází s Hanssonem a jedná o možnosti přijetí dánských Židů ve Švédsku. Hansson po několika dnech souhlasí. 28. září kontaktuje Duckwitz zpátky v Dánsku Hedtofta a seznámí jej s plánem. Hedtoft informuje představitele židovské obce a s pomocí či přinejmenším s vědomím dánských úřadů se organizuje transport přes Oresund do Švédska. Během několika týdnů je v bezpečí asi 7500 lidí (dle dánských pramenů; Yad Vashem uvádí 6000)*. Snaha Němců akci zabránit nebo potrestat její dánské participanty nepochopitelně kolísala mezi neexistencí a laxností**. Největší zátah se jim podařil, když na základě udání zabásli osmdesát uprchlíků na faře a v kostele v Gileleje.
Němcům se nakonec dostane do rukou jen asi 480 obětí, které jsou odtransportovány do Terezína. Best ale intervenuje u Eichmanna, a tak dánští vězni nepokračují do Birkenau a smějí z Dánska dostávat balíčky. V roce 1944 je v Terezíně navštěvuje dánský Červený kříž – po návratu s uspokojením konstatuje, že podmínky jsou dobré. Němci slaví malé propagandistické vítězství. O osud ostatních vězňů se dánská delegace evidentně moc nezajímala. Faktem ale je, že až na asi padesát většinou starých lidí se z Terezína dánští vězni vrátili domů živí.
Osoby a obsazení po válce:
Duckwitz – velvyslanec Spolkové republiky v Dánsku, roku 1971 dostává ocenění "Spravedlivý mezi národy"
Best – po osvobození je v Kodani zatčen a městským soudem roku 1948 odsouzen k smrti. Následně jej nejvyšší soud pardonuje a roku 1951 urychleně propouští. Best se v Německu vrací do státních služeb, ale po protestech (zejména ze strany FDP) se uchyluje k notařině. Čas od času je popotahován kvůli nějakým těm tisícům mrtvých během jeho zástoje v Polsku začátkem války, ale spolková justice pracuje s elánem v podobných případech příslovečným, takže když Best roku 1989 umírá, neuzavřený případ je s úlevou konečně odložen.
Hedtoft – po válce se stal ministerským předsedou (1947-50, 1953-55). Během prvního mandátu ten šašek zavedl v Dánsku progresivní daně.
Hansson – roku 1946 ho sklátil infarkt.
Hrdiny příběhu jsou pochopitelně ty stovky či tísíce Dánů, kteří uprchlíky v rybářských či osobních člunech nebo schované v náklaďácích na normálních trajektech pomohli dostat do Švédska. Tedy ti z nich, kteří tak činili z lásky k bližnímu nebo nenávisti k okupantům. Dle vzpomínek přeživších bylo dost i takových, kteří si za přepravu nechávali mastně zaplatit nebo uprchlíky rovnou obrali.
Ke cti Dánů*** také slouží vzpomínky navrátilců ze Švédska i Terezína, kteří se prostě vrátili do svých bytů a domů aniž by zjistili, že se jim v obýváku roztahuje nějaký ten revoluční rabovací gardista.
S postupem doby se i v Dánsku otevírá lecjaké poválečné tabu (třeba kniha a film Petera Knudsena Efter Drabet by vydaly na delší povídání), takže se otevřelo i téma, zda náhodou Best a spol. nepojali celou akci jako inovativní konečné řešení bez velkého hluku a za dánské/švédské peníze. Těžko říci, všichni loutkáři jsou už více než 15 let po smrti.
Ať už se časem objeví či neobjeví cokoli, na odvaze dánského rybáře šinoucího se s přetíženou lodí tmou z Gileleje (většína uprchlíků se tam mohla dostat vlakem z Kodaně a navíc je to letovisko, takže tam ti lépe situovaní z nich měli domky kde se mohli pár dní "skrývat") někam k Helsingborgu to nic nemění. O zákulisních tanečcích papalášů těžko něco věděl a národní socialisti všude možně bez váhání vyvražďovali celé rodiny či vesnice i za mnohem virtuálnější akty odporu.
—- Dodatky:
* Tak prý je rozdíl dán tím, že dánské hnutí odporu
kromě Židů přepravilo do Švédska i několik set dalších uprchlíků
(hlavně z baltických zemí) a Dánů, kterým doma hořela půda pod nohama.
** v říjnu 43. Postupně Němci přitvrzovali a řada dánských odbojářů si to odskákala. Viz. třeba příběh Elle Nielsen.
*** Jednotlivé příběhy se špatně dohledávají, protože dánské hnutí odporu trvalo na tom, že v seznamech Yad Vashem bude uvedeno kolektivně.
Zapsal: kamojedov
7.02.2006, 0:12:00
Trackback
Trackback
Komentáře
Frihedsmuseet (K - Mail - WWW) Vloženo 08.02.2006, 10:31:00
Nevím - myslím, že je to nepavděpodobné. Viděl jsem spoustu fotek Kristiána X jedoucího po Kodani na koni. Určitě se snažil v rámci možností od nácků distancovat, ale také zbytečně nekrotit drakovi ocasem.
Koluje ale spousta divokých historek - kromě té s koněm je také jedna, ve které údajně vyhrožoval, že osobně sundá nacistickou vlajku z Rigsdagu.
Pokud Vás to zajímá nebo je potřeba vyrobit nějaký semestrální paper, je asi nejlepší obrátit se na Frihedsmuseet - pobočku Národního muzea mapující okupaci a odboj:
http://www.nationalmuseet.dk/sw8737.asp
(BROX - Mail - WWW) Vloženo 08.02.2006, 08:01:29
Opravdu zajímavé. K tomu původu té historky s hvězdou (pan Binární říká, že ji má z Arendtové) - Eichmann v J. je bezesporu skvělá knížka, ale na faktografické nepřesnosti (nebo dokonce nesmysly) jsem v ní narazil několikrát. Myslím, že je ji nutné brát spíš jako zamyšlení nad osobou A.E., případně nad N-S režimem, než jako literaturu faktu o Šoa.
V souvislosti s dánskými historkami jsem si vzpomněl ještě na jednu, o jejíž pravdivosti nemám poznatky. V roce 40 při první přehlídce Wehrmachtu v Kodani měl Kristián vyjet na svou oblíbenou projížďku na koni aniž by bral ohled na pochodující vojáky, kteří se zarazili a zastavili. Nemají vědci z VÚČAKa poznatky o její pravdivosti?
(binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 07.02.2006, 15:37:31
Díky za omoudření ... jen co to půjde, doplním původní text o odkaz sem.
(K - Mail - WWW) Vloženo 07.02.2006, 14:29:54
Safra, po půlnoci spelchecker už nějak nefungoval.
nějaká ta chybka ... (Колемйдоу& - Mail - WWW) Vloženo 07.02.2006, 13:53:21
Když už, tak "loyální", nebo "loajální". A idylka ...
(Pakoslav - Mail - WWW) Vloženo 07.02.2006, 12:31:45
Tak mám o jednu iluzi a pohádku míň. Ale jinak moc pěkné...
Přidání komentáře...